Zprávy o božištích a svatyních starých Slovanů se zachovaly jen velmi kuse, nehledíme-li na podrobnější popisy chrámů baltických Slovanů. Přesto by však bylo značným omylem pochybovat o existenci těchto budov, neboť v historické literatuře se zachovala celá řada naráž ek a zmínek.

Legenda o svatém Václavu

Tak na příklad legenda o svatém Václavu mluví o pohanském obětišti, pozdější tradice polská se zmiňuje o chrámech ve Hnězdně a mnoho tradic vypravuje o mohutných pohanských slavnostech na hoře Sobotce ve Slezsku. V Rusku se připomíná Velesova svatyně v Kyjevě a zbytkem jedné ze staveb tohoto druhu je pravděpodobně i kamenný oltář, jenž byl nalezen tamtéž v základech desjatiné církve. Pohanské chrámy polabských a baltských Slovanů jsou dnešní vědě nejlépe známy; vedle posvátných hájů, v nichž byl ctěn Prove, a o nichž je psáno v několika starých dokumentech, zachoval se i dost podrobný popis Svantovítových chrámů v Arkoně od Saxa Grammatica.

Slavnostní obřad

Kněz modly, který na rozdíl od obvyklého ústroje svých krajanů, budil podiv dlouhými vousy a vlasy, den před posvátným obřadem čistíval velmi pečlivě koštětem svatostánek, do kterého směl vstoupit pouze on, dával bedlivý pozor, aby ve svatyni nedýchal. Druhý den, zatímco lid čekal před vchodem, brával soše pohár z ruky a pozorně ohledával, zda snad nalité tekutiny neubylo; soudil z toho o neúrodě roku příštího. Pokud to zjistil, nakazoval, aby nová sklizeň byla uschována pro dobu budoucí. Jestliže shledal, že z obvyklé náplně nic nechybí, prorokoval, že nadejdou léta úrodou požehnaná. Na základě tohoto znamení rozhodoval, aby se se zásobami v příštím roce buď více či méně šetřilo. Vylil pak staré víno k nohám sochy jako oběť, naplnil prázdný pohár novým a uctil sochu tím, že jí dal naoko píti, prosil v slavnostní modlitbě jednak sobě, jednak vlasti všeho dobrého, spoluobčanům pak rozmnožení majetku a nová vítězství. Po modlitbě přiložil pohár ke rtům, jedním douškem jej vyprázdnil a vínem znovu naplnil a vložil opět soše do pravé ruky. Také tam dal medový koláč. Kněz jej stavěl mezi sebe a lid, ptával se Rujánců, zda ho za ním vidí. Když odpovídali, že ano, vyslovoval přání, aby titíž lidé nemohli ho po roce vidět. Ale tímto projevem nežádal smrt ani sobě, ani svým krajanům, nýbrž bohatší sklizeň pro příště.

Každý muž nebo žena přispívali dobrovolně každoročně na uctění sochy jedním penízem. Také jí byla věnována třetina nepřátelských výzbrojí a kořisti, jako by s její pomocí tyto věci byly získány nebo dobyty. Tento bůh měl dále přiděleno tři sta koní a tentýž počet průvodců. Ti pak odevzdávali celý svůj zisk, ať již získaný krádeží nebo bojem, v ochranu knězi. Z této kořisti vyhotovoval pak kněz různé odznaky a rozmanité chrámové ozdoby, jež ukládal pod závory do truhlic, kde mimo množství peněz byly uloženy i četné nachové látky stářím přeleželé. Zde byla také spousta darů od obcí i soukromých osob. A tuto sochu obětmi celého Slovanstva uctívanou uctívali i sousední králové svými dary. Vedle jiných i dánský král Sueno poctil tuto modlu, aby si ji získal drahocenným pohárem.

Ještě jiné svatyně na četných místech měl tento bůh, jež spravovány byly knězi nižší důstojnosti a menší moci. Kromě toho měl i bělouše zvláštního jména, z jehož ocasu žíně vytrhávat bylo hříchem. Pást jej a jezdit na něm směl pouze kněz, aby božské zvíře neztrácelo na své ceně, kdyby se ho častěji užívalo. Na tomto koni podle víry Rujánců Svantovít válčil proti odpůrcům své bohoslužby. Hlavní doklad toho byl, že kůň, ačkoliv jej na noc zavírali do stáje, byl zrána často vídáván zpocený a blátem postříkaný, jako by byl proběhl při návratu z cesty dalekou výpravu. Také se takto pomocí koně věštilo: Když chtěli vyvolat válku proti některé zemi, rozestavovali kněží před svatyni kopí ve třech řadách; v každé z nich vždy dvě kopí zkřížena hroty dolů, načež byla zarážena do země, při čemž jejich řady byly od sebe stejně vzdáleny. K nim v době chystané výpravy po slavné bohoslužbě vyváděli z předsíně koně s ohlávkou a jestliže překročil řady dříve pravou nohou, pokládalo se to za znamení příznivé pro vedení války; jestliže však vykročil levou nohou, třeba jen jednou dříve, od plánu k napadení cizí země bývalo upouštěno.

Čarodějství - Slované

Funkci čaroděje obstarával nejdříve automaticky nejstarší člen rodiny, později se stávali čaroději z povolání muži, kteří čarodějství teoreticky i prakticky ovládali. Základem jejich umění bylo především takzvané vidění, buď ve snu nebo ve stavu bdělém. V druhém případě se vyvolávání visionářských stavů dělo buď pomocí orgiastického záchvatu, ať již tranzu nebo pomocí prudkých pohybů stupňovaných až do extáze, nebo požitím opojných prostředků. Znalost drog, posistického i slovního rituálu a veškerých prostředků sloužících k vyvolávání divinace se stala vbrzku majetkem a bedlivě střeženým tajemstvím několika jedinců, kteří díky ní nabyli veliké vážnosti u lidu. Kouzelník - šaman je nejtypičtějším představitelem staroslovanského čarodějství. Staří Slované v dobách pohanských nazývali tyto čaroděje nejčastěji volchvi, množným číslem slova volchv, které znamenalo člověka, jenž mluví v extázi. Vedle tohoto slova existovala celá řada odvozenin pro tentýž význam ze slov čára, bájiti, hádati, věděti nebo i vražditi, která se spíše vztahují už na specializované čaroděje.

Slovanské čarodějnické praktiky

Pozoruhodná a čistě slovanská čarodějnická pověra je nauka o zlaté trávě, která prý zavedena do žíly v pravém zápěstí činí čaroděje schopného otevírat všechny zámky a nacházet skryté poklady. Praktik, jejichž původ není doložen, je vedle toho celá řada. Saxo se zmiňuje o věštbě pomocí bílých a černých dřívek. Severní Rusové zabíjeli jako oběť živé kury, když dříve hádali pomocí losů nebo kostek, jak s nimi má být naloženo; jiná technika bylo hádání nad kostmi mrtvých.

Kasta čarodějů žila původně u starých Slovanů v nejužším styku s kastou kněžskou, takže ještě ke konci doby pohanské nelze zjistit plné rozlišení obou stavů. Třída čarodějů existovala jen v místech kulturních středisek s chrámy a idoly. Vzhledem k tomu, že rozlišení mezi knězem a čarodějem bylo tak nesnadné, zdá se být potvrzena domněnka, že staroslovanské pohanství bylo náboženstvím, jež aplikovalo své zásady přímo v praxi. Bylo to náboženství magické.

V každém případě je zřejmé, že bohatá a učená kasta staroslovanských kněží měla největší možnou moc jak společenskou, tak i politickou. Uplatnění této moci je už zřejmé ve staroslovanském právu azylu, který byl zaručen proti všem a každému nepříteli v chrámu a na jiných posvátných místech. Vedle chrámových orákul, spojených s rituálem ať již typicky slovanským, jako je užívání posvátného koně, nebo přejatým, jako je například ptakopravectví, zachovaly se ještě některé zprávy o rituálních obětech, lidských nevyjímaje. Způsob obětování živých tvorů je však v tomto případě zcela původní. Oběť byla oprátkou škrcena, nikoliv krvavě zabíjena, nebo zaživa půlena jako u národů jiných.
Jaký byl esoterismus slovanského náboženství a kultury?

Víra v jednoho boha, vyspělý filosofický názor na otázku posmrtného života, která by mola být lépe přijímána i v dnešní době, neboť je logičtější než křesťanská představa o nebi a pekle, jsou dva hlavní z celé řady dokladů, že staroslovanský esoterismus a jeho náboženská filosofie byly na výši své doby a nezadají si s názory jiných kultur, ať již sebevyspělejších. Přihlížíme-li k dělení esoterních systémů a kultur podle živlů, mohli bychom rituál staroslovanského esoterismu zařadit do náboženstev odpovídajících kategorii ohnivé. Krajní úcta k ohni a krbu, zachovaná až dodnes v mnohých slovanských krajinách, se nedá vysvětlovat uznáním pro jeho praktickou potřebu a nezbytnost. Mnohde se ještě dnes shledáváme se starobylým zvykem primitivního rozněcování ohně, který - získaný tímto způsobem - je považován za nadaný silou nadpřirozenou, za posvátný, svatý a očisťující a nazýván ohněm živým, novým nebo božím. Viditelným symbolem univerzálního ohně a boha bylo starým Slovanům slunce. Jeho znaky, jednoduché kolo s paprsky s křížkem, kolečkem nebo centrálním bodem uvnitř, vyskytující se na většině staroslovanských starožitností, jsou archeologickým dokladem úcty, které se slunce těšilo. Každý z kultů ohně rozlišoval vždy několik druhů posvátného ohně.

Duše

Představa duše byla symbolizována ptačí podobou, jež někdy analogicky se symbolikou staroegyptskou měla dokonce i lidskou hlavu. Jiné, méně užívané symboly duše jako netopýr, moucha, vosa nebo včela zřejmě upomínají živočichy schopné létat, jsou rovněž podtržením typické schopnosti lidské duše, která dle víry starých Slovanů byla bytostí ovládající prostor.

Slovanští bohové

Slovanští bohové se nežení, nemilují se vzájemně, ani se nenávidí, nýbrž stojí vedle sebe zdánlivě ztrnule, jako hvězdy na nebi, jako síly anebo bytosti, jejichž zraky jsou obráceny na hmotný svět a jejichž vztah je dán pouze relací.
(toh)
 

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2013307
DnesDnes531
VčeraVčera708
Tento týdenTento týden3387
Tento měsícTento měsíc9632

Partnerské weby