Ve druhé půlce 16. století byl Semanín, víska u České Třebové, zakreslen do všech důležitých zemských map. Cestu obce k výsluní otevřel Mikuláš Šud ze Semanína. Ač se pravděpodobně narodil v blízké Litomyšli, jeho kořeny spíše spadají sem. Odtud se Mikuláš Šud zatoulal až na

věhlasnou pražskou univerzitu. Díky svým astrologickým vědomostem si získal přízeň panovníka Ludvíka Jagellonského. A jako hvězdopravce si Mikuláše Šuda rovněž oblíbil i císař Ferdinand I. Habsburský. Ten ho poctil právem vydávat „minuce“ – tedy komentované kalendáře doplněné astrologickými předpověďmi. Dobový kolega se o něm vyjádřil: „…mistr Mikuláš byl ctihodný stařec, muž pobožný a učený, který vydával pravdivá proroctví na celý rok veškerému lidu i jednotlivcům.“

Druhé kouzlo Semanína je spojeno s tamní zemí, respektive hlínou. Kdekoli tu kopnete hlouběji do půdy, okamžitě narazíte na keramické střepy či zbytky nádob. A při troše štěstí možná objevíte i zbytky dávno zaniklé hrnčířské dílny. Semanín totiž byl po mnoho desetiletí střediskem výroby keramiky a zdejší produkce vážně konkurovala i zavedeným městským cechům. Svědčí o tom i stálá tematická expozice výstižně pojmenovaná Semanínská renesance. A naprosto nečekaně našla krásné místo pod střechou kostela.

Muzeum uvnitř tichého chrámu

Za chrámovými vraty příchozí jako první spatří vitríny zastíněné dřevěným kůrem. Potom následují volně instalované exponáty, včetně rekonstrukce hlavních prvků keramické dílny. A teprve pak jsou prostory pro věřící zakončené bohatě zdobenou kazatelnou a barokními křivkami oltáře. Takové přímé sepjetí duchovního objektu s poctivým lidovým řemeslem u nás stěží jinde najdeme.

Největší rozkvět zažilo semanínské hrnčířství během renesanční éry. Zdejší kachle zřejmě zdobí i reprezentativní zámecká kamna ve Velkých Losinách. Je velice zajímavé, že obdobné dekory a technologie, jaké zdokumentovali odborníci na objevených střepech, později produkovala dílna v americkém Salemu, městě obývaném silnou komunitou protestantských exulantů z regionu východních Čech. Třicetiletá válka a následný úbytek obyvatel, včetně mohutného proudu vyhnanců, kupodivu nezpůsobily hrnčířům fatální újmu. Zánik přišel až s průmyslovou revolucí.

Sortiment semanínských keramiků byl velice rozsáhlý. Jejich zručné ruce kromě užitkové keramiky také rozdávaly radost a úsměv, například prostřednictvím „semanínského slavíčka“, roztomilé dětské píšťalky ve tvaru malého ptáčka. Tu si tady lze zakoupit jako milou upomínku či originální dárek.

Za chudé platí Bůh

Zvenčí církevní areál strhne pozornost samostatně stojící zvonicí. Do její architektury výrazně zasáhly lidové elementy. Předpokládá se, že původně tvořila součást opevnění kostela, a přitom plnila obrannou funkci, kdy mohla poskytnout alespoň částečnou ochranu civilistům před vojáky rabujícími obytné chalupy. Atypické řešení stavby ještě zdůrazňuje přilehlá márnice.

Mezi hlavní zajímavosti zvonice se řadí pohledová prkna zkrášlená jednoduchými motivy. Každé prkno ale také ke kolemjdoucím hovoří německy psaným poselstvím. A jedno z nich jasně vzkazuje: „Za chudé platí Bůh.“ Nicméně náš život podstatně více doprovází spontánní veselí, než jakkoli dobře míněné rady. I ono našlo v Semaníně svoje místo. Současně se zhmotnilo do tance jednoduše pojmenovaného „Der Schirmerdorfer“ aneb Semaníňák.

Text a foto: Jakub Hloušek

Planety radí i varují

Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1772405
DnesDnes91
VčeraVčera1158
Tento týdenTento týden7636
Tento měsícTento měsíc29040

Partnerské weby