Srbská města postihlo několik ran. Nejprve jejich typický balkánsko-orientální nádech narušila překotná snaha tamních panovníků rychle je proměnit na klasická evropská sídla konce předminulého století. Pak se přes ně přehnala smršť dvou světových válek. A zbytek takřka

úspěšně „dorazilo“ budování nové Jugoslávie, takže drtivá většina místních sídel pozbyla historická jádra.

Tradiční řemesla nevymizela

Přesto existuje několik výjimek. Mezi nimi hraje prim Valjevo. Tam zdárně dožil dneška půvabný komplex staré čaršije. A čaršija (městská čtvrť) znamenala osobitý svět živoucího srdce každého města na území osmanského panství, kde ve spleti nízkých stavení hbitě pracovali řemeslníci, uzavíraly se obchody a hlavně se vedly nekonečné temperamentní diskuze u šálků kávy či něčeho ostřejšího. Valjevská čaršija se nazývá Tešnjar a táhne se podél nábřeží řeky Kolubary. Dříve Tešnjaru vládli kovotepci, barvíři, ševci a ostatní drobní výrobci, dnes útulné domky obsadily především půvabné kavárny s dobovým šarmem, cukrárny či krčmy. Přesto odtud ale tradiční řemesla nezmizela. Tady se ještě ručně, postaru, vyrábějí tenké kostelní svíce ze včelího vosku. O pár domků dál zase stylová vinotéka nabízí opojný mok vyprodukovaný lokálními vinaři.

Zlatá ulička a ráj filmařů

Část nynějších vlastníků tamějších prostor podlehla současnému trendu pestrých fasád a křiklavých nátěrů okenních rámů, namísto klasické bílé vápenné omítky. Památkáři asi nijak neprotestují. Tešnjar tak působí jako milá variace pražské Zlaté uličky prosycené vůní balkánských dobrot.

Na Tešnjaru jsem se ocitnul těsně po poledni. Čaršija si dopřávala oddech. A celou čtvrť prostupoval příjemně ospalý duch maloměsta. Kolem krámků se k domovu šourali školáci, ve stínu před krčmami klimbali hostinští a zřejmě se psychicky připravovali na večerní šichtu. Všichni se navzájem zdravili, každý si vyšetřil chvilku aspoň na krátký hovor se sousedem. Jediný, kdo měl v tuto chvíli doopravdy napilno, byl místní zmrzlinář. Rázovitou a neopakovatelnou tvář staré valjevské čaršije si rovněž oblíbili srbští filmaři. A obsadili ji do dějiště snímků, kdy pro diváka potřebovali vyčarovat kulisu typického zdejšího města z období konce osmanské éry i prvních dekád samostatného Srbska. Tešnjar výborně posloužil jako exteriér ke snímkům Ivkova slava nebo Zona Zamfirova.

Krutý teror janičářů

Zatímco Tešnjar žije hlavně večerní zábavou, tak reprezentativní obchodní centrum se přesunulo do pěší zóny na protějším břehu řeky. Ovšem pár metrů od nablýskaných výloh se mezi věžáky tísní nejstarší budova Valjeva – Muselimov konak. Už jeho název napoví, že se jedná o bývalou rezidenci muselima, neboli tureckého regionálního správce.

Muselimov konak pochází z konce 18. století a právě tady se pekelně roztočila kola dějin. Vše začalo vraždou oblíbeného bělehradského paši Hadži Mustafy. Vzápětí si usurpovali moc dahijové - skupina nelítostných velitelů místní janičářské posádky. Ti okamžitě rozpoutali krutý teror. Brzy proti nim vypukla společná muslimsko-srbská vzpoura. Odplata přišla rychle a posléze odstartovala První srbské povstání. Impulzem se staly demonstrativní popravy zhruba sedmdesátky elitních představitelů srbského národa, výstižně pojmenované Stětí knížat (Seča knezova). K jednomu z míst, kde se odehrály exekuce, patřilo Valjevo.

Zadržené osobnosti byly předtím vězněny uvnitř Muselimova konaku. Popravě neuniknul ani místní pohlavár Aleksa Nenadović, nicméně jeho mladší bratr, vojvoda Jakov, krátce nato během povstaleckých bojů obohatil Valjevo o další působivou památku. Ta se hrdě vypíná na vrcholu pahorku nad údolím s centrem.

Jakub Hloušek

 

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1966272
DnesDnes409
VčeraVčera796
Tento týdenTento týden409
Tento měsícTento měsíc11877

Partnerské weby