Júlia se narodila v Bánovciach nad Bebravou na západním Slovensku a život ji zavál za studií do bývalého Sovětského svazu i USA. Žila v bývalém SSSR a ve Frankfurtu nad Mohanem, potom se usadila v americkém Washingtonu. Hovoří plynně čtyřmi jazyky a má

slovenské a americké občanství. V současnosti pobývá na Slovensku.

V roce 1995 zažila první mimotělesný zážitek, od té doby této problematice věnuje veškerý volný čas. Pasivně se zajímá o kvantovou fyziku, anomální kognicii, aplikovanou prekognicii, zabývá se paranormálními jevy, psychotronikou, rezonanční kavitací, bioenergetikou atd. O zážitcích svého muže Michaela napsala knihu Videl som to zajtra (Viděl jsem to zítra).

Vím o vás, že téměř 20 let se zabýváte zážitky blízké smrti. Došla jste k nějakým poznáním a závěrům?

První mimotělesný zážitek jsem zažila v roce 1995. Probrala jsem se ze snu, respektive z nějakého bdělého snění, a najednou jsem si uvědomila, že jsem mimo vlastní tělo. Viděla jsem kontury něčí ruky, vlastně celého předloktí. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta ruka je moje vlastní a já sebe pozoruji z výšky. Zároveň jsem slyšela jakési zvuky vycházející z ulice a z vedlejší místnosti. Slyšela jsem to však tak jasným způsobem, jako bych se ve vedlejší místnosti nebo na ulici nacházela. Jakoby mě  od ulice nedělila stěna budovy.

Když je človek mimo tělo, slyší zvuky z obrovské dálky, přitom jako by vycházely přesně z jednoho místa, kde se nachází i on. Mimo tělo vnímáte i prostor okolo, ze stran a dokonce také zezadu, jako byste měli oči i tam. Existují různé stupně a druhy mimotělesných zážitků. Mimotělesné zážitky v době spánku, v době bdělého spánku a mimotělesné zážitky za úplného vědomí. Při zážitcích buď cestujete na různá místa, která si sami určíte vlastní vůlí a myslí, přičemž se na dané místo přesouváte rychlostí světla, respektive rychleji. Při jiných mimotělesných zážitcích můžete zůstat na místě, tedy necestujete a pouze pozorujete prostor rozšířeným vědomím, jež je jakoby všude rozlité. Podle mých vlastních i Michaelových zkušeností jde také o mimotělesný prožitek.

Mimotělesné zážitky jsou fenomén, o kterém jsem já osobně přesvědčená, že ho zažívají stovky i tisíce lidí. Neumí je však pojmenovat a mnozí se o nich bojí hovořit.

Hodně jste toho nacestovala a prožila. Za jakých okolností jste poznala svého manžela a nazvala byste vaše setkání osudovým?

Ano, moje setkání s Michaelem nebyla určitě náhoda. A ano, bylo osudovým. Náhody v životě neexistují. Michael o mně a svojí budoucnosti totiž věděl už jako čtyřletý.

Potkali jsme se velmi zvláštně. Bylo to v nákupním středisku ve Washingtonu. Byla jsem tehdy v prostoru občerstvení, procházela jsem středem místnosti okolo lidí a stolů směrem na WC. Michael tam byl též. Uviděl mě a šel za mnou. Počkal před dámskými toaletami, a když jsem vyšla, zeptal se mě na otázku, kterou nikdy nezapomenu: „Máš ráda zmrzlinu?“ Odpověděla jsem, že ano a dostala od něj kupony na zmrzlinu zdarma. A od té doby jsme spolu.

Tehdy mu bylo 17 let a prý mě poznal podle barvy mé aury. On ji totiž vidí a rozeznává. Respektive ji mimosmyslově cítí. Domnívám se, že důležitá střetnutí lidí jsou určená dávno dopředu. Vyplývají automaticky z předcházejících životů, situací a jsou vytlačené v signatuře našeho morfogenetickeho těla.

Kniha o Michaelovi má podtitul „Skutečný příběh muže, který žije mimo své tělo“. Povězte nám něco o této knize a jak dlouho jste ji psala?

Knihu Videl som to zajtra jsem napsala za neuvěřitelné dva týdny. Horší to potom bylo s jazykovou úpravou a přípravou na vydání. Ale měla jsem okolo sebe, a mám, úžasný tým lidí, kteří mi pomohli a pomáhají.

Toto téma je mojí srdeční záležitostí a vzhledem k tomu, že jsem se jím tajně zaobírala více než 20 let, věděla jsem přesně, co píšu a co chci říci. O tomto mém koníčku ani mimotělesných zážitcích prakticky nikdo nevěděl. Ale myslím, že každý má určený čas, kdy cítí a ví, že právě nastala ta chvíle.

Kniha se skládá z několika částí, v úvodní se dotýkám mimotělesných zážitků Michaela. Víte, když se Michael nachází mimo své tělo, většinou cestuje časem. Pohybuje se buď směrem dozadu, nebo dopředu. Čas pro něj totiž neexistuje, je to kvantové plynutí frekvencí. Michael při svých mimotělesných zážitcích cestuje po různých planetách, ale navštěvuje i různá místa na naší planetě. Dám příklad. Koncem října americká NASA zveřejnila informaci, že na Marsu je tekoucí voda. Tuto informaci mám zapsanou v deníku už v roce 1999. Píšu si totiž o tom, co Michael vidí, deník.

Někdy se Michael dostane mimo tělo a vidí věci, které vidět nechce. Zkrátka se to děje automaticky.

Další část knihy je věnována americkým vědcům a společnostem, které se paranormálními jevy zaobírají a mají zájem Michaelovy mimotělesné zážitky zkoumat. Chtějí vědět, co se děje v mozku, když je člověk mimo své tělo. Zkoumají interakci vědomí a hmoty, tedy jestli je člověk mimo tělo schopný interaktovat hmotu. Další skupina vědců má například zájem využít Michaelovy schopnosti pro dorozumívání se s hluchoněmými dětmi telepaticky.

V poslední části knihy se věnuji svým vlastním mimotělesným zážitkům. Ty ale nejsou tak důležité jako Michaelovo, navíc se dějí jen sporadicky.

Knihu jsem křtila 24. října a kmotrem byl úžasný docent Anatolij Vasiľčuk. Je to eniopsycholog, docent anatomie a národní léčitel Ukrajiny. Napsal 15 monografiií a více než 200 vědeckých článků. Zabývá se vývojem jemnohmotných těl.

Zajímáte se o poměrně širokou škálu oborů. Pomáhají vám nalézat odpovědi na otázky, které před vámi vyvstanou?

Zabývám se kvantovou fyzikou, neboť podle mého názoru tato oblast fyziky může poodkrýt tajemství materializace a manifestace hmoty. Též mě zajímá téma volné nebo skalární energie, která je všude okolo nás, jen je potřeba, aby se lidé naučili na tuto formu energie napojit. Ve středu mého zájmu je třeba tzv.remote viewing, neboli dálkové nahlížení. Je to metoda, pomocí které určití lidé dokáží pozorovat to, co se odehrává v jiném prostoru než v tom, ve kterém se nacházejí. Technologie remote viewing byla využívaná už v 80. letech v tajném programu americké vlády pod názvem Stargate.

Samozřejmě se zajímám ještě o spoustu dalších oborů, třeba o spojení vědy a náboženství, které mi pomáhají pochopit to, co je pro mnohé nepochopitelné.

Můžete se podělit o nějaký váš mimotělesný zážitek?

V roce 2014 jsem se spolu s Michaelem zúčastnila výzkumu mimotělesných zážitků, který organizovala Nottinghamská Trent Univerzita. Cílem výzkumu bylo dostat se blíže k pochopení, jak tyto zážitky fungují. U různých lidí se mohou projevovat různými způsoby, jsou tam určité odlišnosti a odchylky, ale všeobecně mají podobné rysy. Například skoro všechny mimotělesné zážitky prožívané Michaelem jsou v bdělém stavu, což je nejvyšší stupeň těchto zážitků.

Když porovnávám mimotělesné zážitky, které prožívám já, se zážitky Michaela, existuje tu široká škála rozdílů. Já vždy, když jsem vycházela z těla, slyšela zvláštní vibraci. Bylo to jako bzučení včel nebo mírné dunění. Poté zažívám zvláštní pocit, jakoby se mi proud energie šířil obrovskou rychlostí podél míchy až do hlavy. Tam potom jakoby vystřelil z vrchní části lebky. A v tu chvíli se ocitám mimo tělo.

Jindy třeba tyto pocity „vycházení z těla“ vůbec nezažívám. Zkrátka mám jen pocit vznášení se v prostoru, přičemž si jasně uvědomuji, že jsem mimo své tělo. V dalších případech mívám pocit, jako by moje nitro, anebo vědomí, jednoduše začalo postupně klouzat z těla ven. A to od hlavy směrem k nohám. Vědomí postupně opouští tělo tak, že vyklouzne přes chodidla ven...

Co byste poradila čtenářům Spiritu, kteří se setkají s nějakými paranormálními jevy?

Paranormálních jevů se není třeba bát. Věda už dávno dokázala jejich existenci. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že paranormální jevy jsou vlastně naší organickou součástí, jsou naším potenciálem, jenž nám byl dán do vínku. Kdyby lidé paranormálním jevům porozuměli, pochopili by, že je v minulosti naši předkové zažívali normálně, byli na ně zvyklí a chápali je.

Každý paranormální jev, který se odehraje a je pochopený s láskou a porozuměním, a hlavně beze strachu, se přemění z „para normálního“ na normální. O těchto jevech se musí hovořit, aby se jimi nezaobírali jen tajné služby a nejmenované vlády nedělaly pokusy s lidmi nadanými paranormálními či anomálními schopnostmi. Lidé mají právo vědět, co se kolem nich děje. Podle mého názoru to v současnosti ví úzká skupinka vyvolených a informace před veřejností zatajuje. Obdivuji proto bývalého ministra obrany Kanady Paula Hellyera, který měl odvahu odkrýt veřejnosti tajemství o tom, že UFO je na našem nebi takovou realitou, jako obyčejná letadla. Takovouto informaci jsem měla od Michaela minimálně před 15 lety.

Čtenářům Spiritu přeji dosažení klidu a absolutně vyrovnaného stavu v té části jejich hmotného těla, kterou nazýváme duší. Mým nejvroucnějším přáním je to, aby nejen čtenáři Spiritu, ale všichni lidé nezapomněli na to, že nejvyšším zákonem byla a bude láska. Vyššího zákona není.

Ludmila Veselá

Foto: archiv Júlie Sellers

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2274961
DnesDnes596
VčeraVčera1233
Tento týdenTento týden6372
Tento měsícTento měsíc7210

Partnerské weby