Podle lidové meteorologie nyní končí prokopské deště a začíná se uplatňovat markétské léto, které se vztahuje ke dni svaté Markéty (13. 7.). V tomto období si též připomínáme svatého Vilibalda (7. 7.), svatého Kiliána (8. 7.) a rovněž referenční svátek

Sedmi bratří (10. 7.). Z teplotních rekordů těchto dnů můžeme jmenovat 7. červenec 1957, kdy v pražském Klementinu naměřili 37,6 stupně Celsia a dále 11. červenec 2016 s teplotou 36,8 stupně Celsia v Brodě nad Dyjí. Extrémní výkyvy přecházející z horka v chladné dny jsme zaznamenali na našem území v roce 2015. Po velkých rekordních vedrech tehdy poklesla teplota po ničivých bouřích ze 7. na 8. července o 15 až 20 stupňů. Následovala pak rekordní ranní minima, takže například 10. července 2015 v Ústí nad Labem ráno naměřili 8,5 stupně Celsia a na Šumavě minus 3,2 stupně Celsia. Následujícího 11. července pak Kvilda na Šumavě zaznamenala minus 4,2 stupně Celsia.

Z hlediska dlouhodobých průměrných měsíčních teplot by měl u nás červenec patřit k nejteplejšímu měsíci roku. Konkrétní výše takových teplot však závisí především na nadmořské výšce, takže průměrná červencová teplota například v Ivančicích činí 19,3 a v Pardubicích 18,4, na Lysé hoře je to už jen 11,8 a na Sněžce pouze 8,3 stupně Celsia. Co se týče meziměsíční korelace teplot, je celková závislost července na předchozích měsících poměrně značná, neboť se nachází hned na druhém místě ve stupnici závislosti. Průměrná červencová teplota mívá silný statisticky významný kladný vliv na srpen, září i listopad. To znamená, že po červenci teplejším než obvykle, by mohly pravděpodobně následovat též nadnormálně teplé jmenované měsíce.

Od skončení prokopských dešťů po 7. červenci se denní teploty udržují na poměrně vysokých letních hodnotách. Podle měření meteorologické observatoře v Praze - Klementinu dosahují dlouhodobé průměrné denní teploty již 19,4 stupně Celsia. Přitom období následující, od poloviny července až do poloviny srpna, označuje lidová meteorologie příznačným názvem - "psí dny". Tento název pronikl do staročeských kalendářů až ze středověké astrologie a astronomie. "Psí dny" vděčí za své pojmenování nejjasnější hvězdě naší oblohy - Siriu - ze souhvězdí Velkého psa. Výraz "psí dny" k nám byl rozšířen prostřednictvím klasické literatury ze středomořské oblasti. Zatímco pro nás je v současnosti Sirius hvězdou zimní, Římanům se někdy před počátkem našeho letopočtu objevoval právě v období největších letních veder. Tak také Sirius, nebo-li Psí hvězda, a období letního horka společně vstoupily do našeho jazykového fondu. V kronikách našich obcí se ke „psím dnům" pojí často kuriózní zápisy o značném fyzickém vypětí lidí pracujících na polích, například o omdlévání ženců v důsledku vysokých teplot. Když nastaly parné dny, nesloužily se ani mše! Tyto skutečnosti zaznamenal i J. A. Komenský, který se k tomu vyjádřil následovně: "Psí hvězda vzbuzuje vedro." A pranostiky říkají: "V psí dny očekávej veliká parna a bouře. Když se slunce obrací k zimě, léto spěje v psí dny. Červenec žeň žita a psí dny skýtá. Jsou-li psí dny jasné a svítí-li pěkně hvězdy, nastane pěkné počasí a budou pohodlné žně. Dlouhé psí dny - krátké žně. Pod psem těžko jest léčiti, neb psí dny zabraňují lékařství. Jestli mravenci svá hnízda v psí dny nad obyčej vyšší a širší dělají, předznamenávají studenou a časnou zimu."

Prvým teplým a relativně suchým časovým úsekem „psích dnů“ bývá období markétského léta. V dlouhodobém průměru se dostavuje od posledních dnů prvé červencové dekády až po dny v polovině července. Pravděpodobnost výskytu markétského léta se podle měření našich meteorologických stanic s dlouhými řadami pozorování pohybuje kolem 70 až 75 procent. Zcela dominující skupinou pranostik tohoto etnometeorologického období jsou u nás rolnická žňová přísloví. Jejich první známé verze se vyskytují již v cisiojanech z počátku 16. století. Markétské žňové pranostiky jsou velice často citovány v selských pamětech a obecních kronikách. Výjimkou nejsou ani Paměti Františka Jana Vaváka, jehož rodnou obcí se staly Milčice ve východních Čechách. Tam datum počátku žní ozimého žita připadá většinou na 14. červenec - tedy pouhý jeden den po svátku Markéty: "Svatá Markéta (13. 7.) vede žence na pole. Svatá Markéta hodila srp do žita. Svatá Margaret podává prvý žitný chléb. Svatá Markéta zahání deště a bouřky. Déšť, co přivede svatá Markyta, velmi snadno vysychá."

Ve staročeských kalendářích se však objevovali i další světci, které v dnešních kalendářích už rozhodně nenajdete. Vázaly se k nim též některé pranostiky, o nichž se dnes už zřejmě neví: "Teče-li na svatého Vilibalda (7. 7.) voda korytem, bude žito pouze korýtkové (pro krmné účely). Prší-li na svatého Kyliána (8. 7.), budou hubená žita. Do svatého Kiliána kolik žita urostlo, tolik již zůstane. Na Sedm bratrů (10. 7.) déšť-li spadne, po několik dnů pak vládne. Neprší-li na Sedm bratří, bývají suché žně."

PAVEL KOVÁŘ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1949543
DnesDnes65
VčeraVčera831
Tento týdenTento týden896
Tento měsícTento měsíc19198

Partnerské weby