Hladina jezera se lehce rozvlnila a obří masa se začala pomalu blížit k bachraté loďce klimbajícího rybáře. Za pár vteřin se gigantické tělo vymrštilo nad hladinu a s rachotem dopadlo na bort člunu, který okamžitě začal nabírat vodu. Poslední věc, kterou ubohý muž uviděl, byla obludně rozšklebená tlama vodní příšery.
Je to sice poněkud bláznivá historka, ale rozhodně ne zcela nereálná je vůbec možné, že by sumec nebo nějaká sladkovodní ryba, například obrovská amazonská arapaima, mohla napadnout a pozřít člověka? Podobných legend existuje po celém světě spousta. Skrývají se však – alespoň v některém z těchto „sladkovodních hororů“ – zrnka pravdy?
Sibiřský netvor
Netvor zvaný „čort“ má prý obrovskou širokou hlavu a vzdálenost mezi jeho očima je větší než šířka voru z deseti klád. Je tak hltavý, že neušetří ani rybáře plující na člunech.
Pověsti o této vodní příšeře, žijící údajně v sibiřském jezeře Labynkyr, si vyprávějí lidé odnepaměti, a tak není divu, že se o ně podělili i s ruským vědcem Tverdochlebovem, který nedaleko Labynkyru v roce 1953 prováděl geologický průzkum.
Tverdochlebov si zapsal všechny hrůzostrašné historky do deníku, ale velkou pozornost jim nevěnoval, ovšem až do doby, kdy se údajně s vodním monstrem setkal tváří v tvář. Nestalo se tak však na strašidelném Labynkyru, ale na nedalekém jezeře Vorota. Tverdochlebov o svém dobrodružství napsal:
Seshora jsem zřetelně rozeznal pod vodou zatopenou terasu. Právě proti místu, kam jsme sestupovali, se na ní matně bělala velká skvrna. Ale když jsem se za chviličku znova podíval dolů, žádná skvrna už tam nebyla. Pomyslel jsem si, že to je hra slunečních paprsků. Ale Boris (Tverdochlebovův společník geolog Boris Baškatov) na mě najednou zavolal, abych se honem podíval, co je tam uprostřed.
Zastavili jsme se. Asi tři sta metrů od nás se docela jasně bělal na vodě nějaký předmět lesknoucí se na slunci.
Boris si myslel, že jde o kovový soudek, já jsem se polekal, že se do jezera zatoulal kůň.
A opravdu, předmět plaval směrem k nám, a to poměrně rychle. Muselo to být něco živého, nějaké zvíře. Pohybovalo se to obloukem, nejdřív podél břehů jezera a potom přímo k nám.
Oba geologové byli přítomností neznámého monstra velmi vystrašeni, jak ukazuje další pokračování Tverdochlebovova deníku:
Nad vodu jen nepatrně vyčníval tmavošedý oválný trup. Bílá barva zmizela. Na tmavohnědém pozadí se výrazně odlišovaly dvě souměrné světlé skvrny, podobající se očím zvířete, z jeho trupu trčelo něco jako hůl… Byla to snad ploutev? Nebo harpuna neúspěšného lovce?
Viděli jsme jen nevelkou část zvířete, ale pod vodou se rýsovalo ohromné masivní tělo. O velikosti svědčilo i to, jak se nestvůra pohybovala: těžkým trhnutím se poněkud připozvedla z vody, pak se vrhla vpřed a posléze se zase úplně ponořila do vody. Přitom se od její hlavy valily vlny, vzniklé pod vodou. Napadlo mě, že to otvírá tlamu a loví ryby.
Další dějství neuvěřitelného dramatu na sebe nedalo dlouho čekat, protože netvor nabral směr k oběma geologům.
Podívali jsme se po sobě a jako na povel jsme vyšplhali na srázný svah. Co když „to“ vyleze z vody? Vždyť před námi byl bezpochyby dravec, a to jeden z nejsilnějších dravců na světě: taková nezkrotná a bezohledná zuřivost byla cítit z každého pohybu tohoto tvora i z jeho vzhledu: asi sto metrů od břehu se zvíře zastavilo. Najednou sebou ve vodě prudce hodilo, zvedly se vlny a nedalo se uhádnout, co se vlastně děje. Uplynula asi minuta a zvíře zmizelo pod vodou. Teprve tehdy jsem si vzpomněl na fotoaparát. Stáli jsme tam ještě deset dvacet minut, ale všude kolem bylo ticho. Šli jsme tedy dále…
Vodní giganti
Tverdochlebovovy zápisky vzbudily svého času obrovskou pozornost, a tak není divu, že se objevily nejrůznější spekulace dokonce o přežívajících ichtyosaurech. Podle názoru některých ichtyologů by se také mohlo jednat o obrovského sumce, možná doposud neznámého druhu.
Zdá se vám toto vysvětlení příliš přitažené za vlasy? Pak tedy vězte, že největší prokazatelně změřený exemplář evropského sumce velkého vážil hodně přes tři metráky. Tento gigant ulovený na řece Dněpru dosáhl také neuvěřitelné délky téměř pěti metrů.
V nedávné době byl na Dálném východě popsán nový druh sumce Soldatovova, který dosahuje až čtyřmetrové délky. Kapitální kusy jsou však jistě mnohem větší. Nevězí právě zde klíč k záhadě sibiřských jezer?
Lebka v žaludku
V proslaveném Brehmově Životě zvířat, který je i dnes mnoha zoology vysoce ceněn, se v jeho archaickém českém překladu píše, že v Dunaji chytili čtvrttunového sumce, kterého nemohli obemknout ani dva muži. Sumec se, alespoň podle Brehmova barvitého popisu, válí mezi většími kameny a za ponořenými kmeny, kde číhá na kořist: hraje dlouhými vousky ve vodě a pohlcuje nejen ryby, jež přiláká pohyby vousků, ale vůbec vše, co může do tlamy popadnouti a pozřít. V jeho žaludku byla dokonce nalezena lidská hlava a pravá ruka se dvěma zlatými prsteny: požírá vše, co zmůže, husy, kachny a vůbec domácí zvířata, koupající se nebo pijící, ba dovede prý i koně zatáhnout do hlubiny, utopiti a člověka také nešetří.
To však není zdaleka všechno. „Krvelačný“ Brehm totiž pokračuje ve svém děsivém líčení dál, když cituje vědce Haeckela a Knera, kteří prý zaznamenali, že v žaludku sumce, chyceného u Bratislavy, byly nalezeny zbytky mrtvoly chlapce, v jiném pudlíka a husy, jež ryba bezpochyby uchopila za nohu, zatáhla do hlubiny, utopila a pozřela. Obyvatelé podunajských krajin, jak vypravují zmínění přírodozpytci, „velice se sumce obávají a jest u nich rozšířena i domněnka, že prý rybář musí umříti, kdykoli někde chytnou sumce. Jinde ovšem tak zle o něm nesmýšlejí a v některých krajinách ho mají za spolehlivého proroka povětrnosti, asi proto, že před bouřkami opouští hlubiny a vynoří se ke hladině“. Tolik tedy z pera klasika zoologie pana Brehma.
Lidožravé ryby
Historky o obřích vousáčích se však neomezují pouze na Evropu. Přesvědčil se o tom například i bývalý americký prezident Roosevelt, který jako náruživý cestovatel a lovec prošel panenskou částí brazilské Amazonie. Pouze metrový exemplář sumce piraiby, který osobně ulovil, měl v žaludku polostrávenou opici. Brazilci, kteří byli s ním, však přísahali, že kolem ústí řeky Madeiry narůstají tyto ryby do mnohem větší velikosti a napadají i člověka. Lékař Rooseveltovy výpravy viděl obrovskou piraibu, jak se vymrštila do kánoe a zaútočila na dva muže, kteří ji nakonec přemohli mačetami. Plukovník Rondon vyprávěl Rooseveltovi, že na dolním toku Madeiry si vesničané stavějí na koupání ohrady ze strachu před piraibou a kajmanem. Piraiby se obávají víc než kajmana, protože má ve zvyku ležet neviditelná na dně řeky – až do okamžiku, kdy se vymrští k útoku…
Rekordy z českých vod
Jak se zdá, sumci jsou rybami, které snad nejvíce jitří lidskou obrazotvornost.
V našich zeměpisných šířkách sumci nepřekračují stokilogramovou hranici. Rekordním ověřeným kusem byl zatím jedinec z Vranovské přehrady, který měřil 215 centimetrů a vážil třiadevadesát kilogramů. Pravděpodobně se u nás nemusíme bát, i když kdo ví, jaké obludy číhají na dnech českých a moravských jezer…
(nag)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2013306
DnesDnes530
VčeraVčera708
Tento týdenTento týden3386
Tento měsícTento měsíc9631

Partnerské weby