Dvě pětadvacetileté české dívky - Hanka a Tonička - se letos 3. března vydaly na dvouměsíční cestu do Indie. Chtěly ji poznávat a meditovat v chrámech. Do Indie se vydaly po souši, aby ušetřily a poznaly i další země. To se jim však stalo osudným. Jely přes Írán, tam měly krátkodobé tranzitní vízum. Pokračovaly přes Pákistán do Indie, kam ale nedojely. Dívky nebyly bez zkušeností, dokázaly se v cizině obstojně domluvit. Tonička již cestovala po Indii, byla na Novém Zélandu, na Srí Lance. Hanka „po vlastní ose“ navštívila Černou Horu. Zatímco z předešlých výprav se vrátily v pořádku domů, teď se rodiče strachují o jejich životy.
Poslední okamžiky před únosem
13. března překročily iránsko-pákistánské hranice a ve 13:30 místního času (9:30 našeho času) nastoupily spolu s dalšími cestujícími do autobusu, který je měl dovézt na indické hranice. Z bezpečnostních důvodů je na cestě po provincii Balúčistán provázel ozbrojený strážce. Přibližně po 120 km jejich autobus zastavila skupina ozbrojených mužů, část měla na sobě vojenské uniformy. Sedm z nich obklíčilo autobus a dva vstoupili dovnitř. Jak vypověděl řidič autobusu, muži odebrali strážci zbraň a vyvedli jej spolu s dívkami z autobusu. Ostatní cestující mohli zůstat na svých místech. Skupina byla naložena do terénního auta, akce netrvala ani 5 minut. Od té doby jsou dívky pohřešované. Spekuluje se o tom, že byly odvezeny do Afghánistánu a jsou v držení Talibanu.
Žijí ještě?
Obrátili jsme se v době jarní rovnodennosti na kartářky a věštce, aby nám řekli, zda ještě vůbec dívky žijí a jaké jsou šance na návrat. Co nám odpověděli?
Stanley Bradley (tento známý věštec občas hledal děti a pár jich našel, dokonce o něm v té souvislosti televize točila dokument): „Dívky byly naivními dobrodruhy, když vůbec do takové oblasti jely samy. Jejich příběh mi připomněl událost podobnou, ale mnohem staršího data. Jistá česká žena si kdysi myslela, že uteče komunismu, když se do Jugoslávie vdá. Až po letech se jí podařilo utéct, proto se pak dostal její příběh i do našich novin. Byla tam zavřená v kozím chlívku a nabízená na sex. A jíst dostávala to, co skutečná koza. Vnímám, že podobně nešťastně dopadla ta děvčata. Podle mne je únosci dobrovolně nevydají a situace je natolik vážná, že je opravdu ve hře i život.“
Marie Voznicová (pracuje s kartami, občas používá virguli): „Děvčata jsou rozhodně na živu. Karty ukazují, že jsou držené v nějakém velkém domě, vypadá to jako harém nebo něco podobného. Ozvat se nemohou a pokud se o nich něco rodiče dozvědí, tak snad v pozdější době.“
Jája Dušková (s hledáním pohřešovaných osob má určité zkušenosti, občas ji v této souvislosti někdo o pomoc požádá. Jako pomůcky používá karty, kyvadlo a mapu, napojuje se na energii ztracených osob. Když se jí to podaří, většinou jí přeběhne před očima obraz místa, kde se dotyčná osoba nachází nebo nacházela): „Situace je velkou zkouškou pro obě, tato cesta jim měla něco ukázat. Žijí. Unesl je jeden starší a druhý mladší muž. Děvčata již nevěří, že se dostanou zpět, že je někdy někdo najde. Jsou v domě, kde přespávají, kolem tu vidím velkou společnost lidí. Dívky jsou bezradné, prožívají velký stres, tlak, velmi těžké je to pro ně. Jsou omezované, chladně s nimi zacházejí. Ale vidím návrat, nebo stopy k nalezení.“
Libuše Martínková (kartářka, vědma): „Po napojení se mi ukazuje, že ty dívky něco udělaly špatně, tedy spíše jedna z nich, ta druhá je spoluoběť. A jedna z nich je na tom citelně psychicky i fyzicky hůř. Každopádně role muže, který měl být strážcem cestujících, se mi zdá sporná. Obraz únosce, tedy spíše člověka, co za tím stojí, se mi objevil také, ale jen na okamžik…“
(cul)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1896615
DnesDnes335
VčeraVčera632
Tento týdenTento týden3537
Tento měsícTento měsíc15043

Partnerské weby