Možná jste se již setkali s podivnými náhodami, stali se svědky zajímavých životních situací a peripetií. Bohaté zkušenosti s tím má spisovatel, režisér, malíř a mystik Harry Telesfor. Nabízíme vám další z jeho příběhů.

Andělský hlas

Bylo 5. října 2011, když jsem příteli a čaroději z pohádky Návrat cínové hole vyprávěl příběh, který se odehrál v roce 2007, v čase, kdy jsem definitivně začal putovat Krušnými horami bez ukotvení. Tehdy v létě na mne promluvil ze zákaznické linky andělský hlas. Patřil dívce jménem Sabrina. Domluvili jsme se, že o nabízené finanční službě popřemýšlím. Za dva dny bylo jasno, dohodli jsme obchod a vyměnili si e-mail. Tak začala naše korespodence o filmech a knihách, po čase jsem slíbil, že až bude Sabrina studovat v Jeně, přijedu se za ní podívat. Přistál jsem tam 14. října 2007.

Byla poklidná, ač trošku chladná neděle. Zašli jsme do kavárny u místního mrakodrapu. Chvilku jsme si povídali a já navrhl, že bychom mohli zajet do Frankfurtu za mou mamkou. Chtěl jsem se tam zastavit, protože slavila narozeniny, cestou bychom měli čas si víc popovídat. Sabrina souhlasila. Byl to den na pohodu s někým, s kým máte pocit, že ho znáte celý život. O půlnoci jsme byli zpět v Jeně a já jel dál do Krušných hor. Občas jsme si pak ještě napsali, nakonec ale převládlo ticho, Sabrina putovala Evropou a životem. Když jsem tuto příhodu dovyprávěl příteli, poznamenal, že ho stále překvapuji, ale nikdy nepochyboval o mém citu pro dobrodružství, zvídavosti a bezelstné pomoci, která mnohdy téměř hraničí s blbostí.

Pak 6. října 2011 probíhala přednáška Krušnohorské proroctví v knihovně v Královském Poříčí. Všem ji zpestřil místní Vincek, který byl nezapomenutelným elementem a svými mnohačetnými otázkami zaplavoval všechny v téměř nekonečném sledu. Přítomní si k poslechu vybrali číslo příběhu, který vypráví o předpovězené smrti mého otce a o 13 letech podivností, které následovaly. Příběh zazněl přesně v den, kdy uběhlo 29 let od otcova odchodu. Večer, během návratu domů, jsem si udělal pauzu, abych vyřídil pár věcí a odbavil e-mailovou poštu. Měl jsem puštěný i facebook a najedenou mi na chatu vyskočilo „Ahoj “. „Ahoj!“ zazněla má odpověď na pozdrav pozapomenuté Sabriny, která se vynořila z hlubin ztraceného Vesmíru. „Jak se máš?“ „Celkem dobrý a jak ty?“ „Můžeš přijet?“ ptala se. „Do Jeny, Švýcarska nebo do Brna?“ „Do Brna.“ „Pravděpodobně na to spěcháš?“ „Ano.“ „Dobře.

Do 12. října mám přednášky, pak už by to šlo, tak si řekni 13. až 16. - je to jedno.“ „Tak v pátek 14.“„Přijedu, spojím to s cestou do Ostravy.“ Vyjel jsem už 13. října. Hrál jsem s divadelníky z Hrobu kdesi u Rokycan. Pak jsem to vzal přes klub poutníka Hrocha a druhý den dopoledne už jsem čekal v Brně na náměstí. V jedné z kaváren mi vylíčila své trampoty v práci. Bylo to setkání na den přesně na tzv. uherský rok. Navečer jsem Sabrinu opustil a zmizel do Ostravy za Mayskou guru. Na druhý den jsem plánoval cestu do Bratislavy, za tetou. Už před cestou mi ale přítel čaroděj říkal, že to tak nevidí, skončím zase v Brně. Stalo se. Zvládli jsme kino, prohlídku města a povídali jsem si do tří do rána v kavárně u Bolka Polívky. Domluvili jsme se, že se uvidíme ještě 22., protože cestou na Moravu jsem se dozvěděl od kamaráda, že budu natáčet sraz evropských dobrovolníků v týdnu od 23. do 30. října v Adamově, což je kousek nad Brnem. Pak jsem probíral kufr auta a našel diář, tak jsem si řekl, že si udělám pár poznámek, termíny domluvených akcí a schůzek se mi začínaly hromadit.

Zjistil jsem, že má Sabrina na den našeho setkání svátek. Vzal jsem jí jeden z mých oblíbených „drobků na cestu“ - knížku Čtyři dohody. Když jsme se po týdnu shledali, bylo evidentní, že potřebuje přeřadit. Přemluvil jsem ji, ať jede se mnou do Adamova, že potká jinak nastavené lidi a večer ji odvezu domů. Vyrazila s námi. Akce byla na chatě Švýcárna, při našem příjezdu tam zrovna probíhaly rodinné konstelace a správcová Zuzka byla nešťastná, protože její přítel skončil v nemocnici s náběhem na infarkt a nevěděla, kam dřív skočit. Pomohli jsme jí se Sabrinou s mytím nádobí a Sabrina s námi zůstala až do druhého večera. Pomáhala se vším možným, Zuzka to glosovala, že nás někdo seslal jako anděly spásy.

Když jsem pak Sabrinu večer vezl domů, říkal jsem jí, že plánuji ve čtvrtek 27. října cestu do Mikulova. Měl jsem tam být 14. srpna s někým jiným, ale vzhledem k silám, které byly na vzestupu, to nedopadlo. Potřeboval jsem tam cosi dokončit. Sabrina jela k mému překvapení ve stejný den do Mikulova též, k zubaři. V Mikulově před lety totiž bydlela a stále tam žijí její prarodiče. Domluvili jsme si další setkání a společně pak také vydupali na kopec nad Mikulovem. Sabrina mě tam vytáhla indiánskou stezkou. Nahoře jsem cítil, že jí chybí energie. Přinutil jsem ji pohladit trávu. V ten moment jsem uviděl bílou věžičku ukrytou v lese. Něco mi říkalo, že bychom ji měli vidět. Vyšlapali jsme třiatřicet schodů a spatřili Boží hrob.

Cestou zpět se mi rozvlnila krajina, tajemné místo se jakoby vzneslo nad oblaka. Hlavou mi projela krátká a poučná pohádka, kterou jsem pak večer zapsal. Pro mě se vnitřně a mysticky spojila tři místa - Loket, Ostrava a Mikulov. Zašli jsme si před odjezdem do restaurace na oběd. Po jídle jsem Sabrině řekl: „Mám k našemu setkání dvě věci. Pro tebe bylo důležité ukázat mi cestu nahoru, kterou jsi chodívala bezpečně v dětství, Jsem asi jeden z mála, komu jsi ji ukázala, vážím si tvé důvěry, protože vím, kdo ji v tvé minulosti zásadně narušil. Druhá věc je, jak moc špatně jsi na tom byla 5. října, protože jsem o tobě nevyprávěl ten den náhodou. Tvá mysl byla tak zoufalá, že jsi projela všechny lidi, které jsi potkala ve své minulosti, a zjistila jsi, že jediný pravdivý den jsi zažila při cestě z Jeny do Frankfurtu a zpět, kdy jsi byla v naprostém bezpečí, proto jsi mysl upřela mým směrem.“ „Jak tohle víš? Nechtěla jsem tu být, ale nebyla jsem schopná nic udělat.“ „Navrhnu ti řešení. Podstup vše, co podstoupit máš. Změň práci, neboj se toho, změníš tím vše ostatní. Volej, kdykoli si nebudeš vědět rady.“ „Ale ty sám máš dost starostí. Nechci tě zatěžovat.“ „Nezatěžuješ. Záleží na tom, jak se na starosti díváš. Jestli vůbec existují. Většinou jsme oběti vlastních projekcí a představ, které nás mohou postavit mimo realitu. Znám dost lidí, kteří se díky děsivým představám o světě dostali tam, kam nechtěli a absence pokory jim neumožňuje návrat.“

Sabrina mi poděkovala za pomoc, chápala ji jako bezpodmínečnou. Pozval jsem ji na závěrečný večírek s dobrovolníky do Adamova, ale věděl jsem, že nepřijede. Dostavila se ale jinak, to vám povím někdy příště. Práci změnila, občas se ozve a mně dělá radost, že se dokázala zvednout a jít dál. Vím, že až příště zavolá, že potřebuje pomoc, tak prostě skočím do auta a jedu, protože není nic horšího než nechat přítele, který pomoc potřebuje, osamoceného. Pomoci můžete, i když vaše vlastní situace nemusí být příznivá. Nedovolte, aby vaše sobeckost či strach byly příčinou vaší nepomoci. Pak si na přátele budete jen hrát, velmi rychle se stanete karikaturou sama sebe.
Harry Telesfor