V podstatě lze rozlišovat dva druhy telepatie - telepatii spontánní (projevující se mezi jednotlivci, kteří jsou k sobě citově vázáni) a experimentální (při ní je fenomén uměle vyvolán a zkoumán). V Rusku se výzkum telepatie prováděl systematicky dlouhý čas. Již v roce 1968 bylo možné statisticky zmapovat velký počet experimentů. Cíleně a opakovaně se například pracovalo se skupinami studentů, které od sebe byly vzdálené od desítek metrů do tisíce kilometrů (Moskva - Novosibirsk). Bylo zjištěno, že se telepatické spojení chová podobně jako přenosné kanály s velmi malou šířkou pásma. Poměr signálu k šumu kolísá v poměrně širokých mezích v závislosti na předem neznámých faktorech - subjektivního i objektivního charakteru. Soustavný trénink účastníků experimentů pomohl odstranit rušivý vliv okolí (vyvolával lehce autohypnotický stav). Výsledky pokusů potvrdily, že se díky cvičení během dvou měsíců zvýšila komunikační kapacita mezi experimentátory na dvojnásobek až trojnásobek! V Leningradě se laboratoř profesora L. L. Vasiljeva pokoušela prozkoumat podstatu energetického činitele přenášejícího telepatickou informaci. Badatelé použili zvláštní odstiňovací kabinku pro induktora, aby mohli určit, jestli jde o elektromagnetické vlny nebo ne. Výsledky testů svědčily spíše proti elektromagnetické hypotéze, nicméně nepodařilo se ji vyloučit zcela nepochybně. Oproti ruským vědcům se tehdy polský radioinženýr Manzarski naopak opíral právě o teorii přenosu elektromagnetického signálu, experimentoval s nimi ale pouze do vzdálenosti několika metrů. Ukáže se, kdo měl pravdu?
(rid)