O žítkovských bohyních jsem poprvé četla v knize o Gabře a Málince. Mnohé ze starších čtenářek si na vyprávění z pera Amálie Kutinové o dvou povedených dcerkách (valašský výraz pro dívku) jistě dobře pamatují. V dílu Gabra a Málinka v čarovné zemi je zmínka o podivuhodných ženách, které se na moravskoslovenském pomezí Bílých Karpat zabývaly bílou magií. Říkalo se jim bohyně a ve vesnicí Žítková, kde Gabra s Málinkou trávily v létě roku 1911 prázdniny u svého švagra, Františka Macka, řídícího učitele tamní školy, se s těmito tajemnými ženami potkávaly.

Moravské Kopanice jsou oblastí čarovnou, krásnou. Ale lidem se zde nežilo nejlépe. Živili se převážně zemědělstvím a pastevectvím, obývali chudé chaloupky s doškovými střechami, které měly místo komína jen díru. Kraj značně zaostalý, ovšem s fenoménem, který ho proslavil. Tím byly právě některé kopanické ženy, které věštily budoucnost z vosku nalitého do vody, a bylinkářky, které uměly zahnat leckterý neduh či dokázaly poznat, že některému pacientovi již není pomoci. Publicista a spisovatel Jiří Jilík ve své knize Žítkovské bohyně (Žítková - ves na Kopanicích) popisuje, že tyto ženy neměly jednoduchý život, bývaly pronásledovány lékaři a soudy, stavěla se k nim negativně i katolická církev. Farář ve Starém Hrozenkově Josef Hofer vytvořil o bohyních doslova negativní obraz. Ve svém spisku vylíčil tyto ženy jako podvodnice a odsunul je tak kamsi na periférii lidské společnosti. Nazýval je vychytralými venkovankami, které lákají peníze z důvěřivých lidí.

Ale žítkovským bohyním se přesto věřilo. Tamní obyvatelé byli velice chudí a pokud onemocněli, neměli peníze na doktora. Často tedy bývaly bohyně poslední spásou.
Chodili za nimi ale i lidé bohatí a mocní. Jiří Jilík uvádí příklad vyléčení z otylosti a žaludečních potíží svéráznou metodou, kterou na jistém továrníku z Vídně uplatnila bohyně na Žítkové. Prostě ho zavřela na petlici do chalupy a zpočátku ho krmila jen žemlemi a kyselým mlékem. Pak postupně jídelníček rozšiřovala, ale o potraviny dietní i z dnešního hlediska. Po odtučňovací kúře prý na továrníkovi doslova visely kalhoty. Zaplatil jí sto korunami, na tehdejší dobu částkou vysokou, a další stovku přidal při soudním procesu, neboť byla zažalována jeho osobním lékařem.

Která z nich to byla? Anča Pagáčena, Kateřina Idesová zvaná Bělohlavá nebo Anna Struhárová, zvaná Chlupatá? Tyto ale i další byly na počátku 20. století proslulými žítkovskými bohyněmi. S jednou z nich se setkala Málinka (Amálie Kutinová), když ji do kopaničářské chalupy odnesli v bezvědomí. Zachraňovala totiž v při povodni svého ochočeného zajíčka Ferdu. Z mdloby se probudila u bohyně v chalupě a byla svědkem obřadu zaříkávání, zvaného bohyňování. Poté bohyni poprosila, zda by jí nepředpověděla budoucnost. Ta donesla čistou vodu, roztavila trochu vosku a žhavý převrhla do vody. Co na něm pak viděla? Že Málinčina cesta bude „samý kvet, lísteček a halúzky“. „To sú léčivé bylinky - já budu lékárnica,“ zašeptala Málinka. A opravdu se jí stala. Její dcera, známá spisovatelka Marie Kubátová po ní převzala i štafetu lékárnice. Jméno této žítkovské bohyně se asi již nedozvíme. Byla to však určitě ta, která pomohla vídeňskému továrníkovi zhubnout. Málince totiž o tom vyprávěla a dodala, že zmíněný pán napřed vyhrožoval, pak prosil a později děkoval.

Po druhé světové válce, zvláště pak po roce 1948, se bohyně musely stáhnout do ústraní. Jak píše Jiří Jilík, jsou známy případy, kdy se vlastní děti zřekly matky - bohyně, aby neohrozily svoji profesní kariéru. O jedné z posledních - Irmě Gabrhelové, která zemřela v šestadevadesáti letech na počátku roku 2001, autor uvádí, že když byla mladší, volali ji dokonce i do nemocnice do Nového Mesta k umírajícím pacientům, aby je smířila s jejich stavem a uklidnila před odchodem z tohoto světa. Marxistický světový názor byl zkrátka na její fluidum krátký.
Lenka Stránská