Po většinu námi sledovaného času by mělo povětrnosti vládnout tříkrálové oteplení, jehož patronem jsou Tři králové - Kašpar, Melichar a Baltazar (6. 1.), což je datum, které v mnohem starší době bylo známo pod názvem Boží křtění. Od počátku druhé lednové dekády se pak začíná uplatňovat mnohem chladnější

úsek hyginské zimy, který má svoji vazbu ke svatému Hyginu (11. 1.). K dalším významným pranostickým dnům patří ještě svatý Erhard a Severin (8. 1.), svatá Bazilisa (9. 1.) a svatý Arkádyj (12. 1.). Z teplotních rekordů tohoto období si z posledních let připomeňme zejména rok 2015, kdy 10. ledna v přílivu velmi teplého vzduchu vystupovaly teploty extrémně vysoko. Dosáhly tak na 14, na severozápadě území dokonce až na 17 stupňů Celsia. Rekordy byly naměřeny na více než čtyřiceti meteorologických stanicích. Jednalo se o nejvyšší teploty v celé historii měření. Arktická zima pak u nás i v sousedním Sasku uhodila 6. ledna 2009. Ve Stráži pod Ralskem naměřili minus 25 stupňů Celsia a někde i chladněji. Mrazivý byl též loňský leden. V přílivu arktického vzduchu se jednalo o minus 10 až minus 15 stupňů Celsia, ve Volarech dokonce až o minus 30,5 stupně Celsia.

Ve dnech kolem první lednové dekády až po dny na jejím konci se naše území v dlouhodobém průměru dostává pod vliv cyklonálních situací, které poměrně často vedou k výrazným oteplením. Podle převládajících pranostik se v lidové meteorologii označují jako tříkrálové oteplení nebo dokonce tříkrálová obleva: "Boží křtění (6. 1.) sníh a led ve vodu mění." Tato povětrnostní situace patří k typickým oteplením malých klimatických optim. Naopak v tzv. malých dobách ledových jejich povětrnostní charakteristika příliš nevybočovala z rázu počasí příznačného pro studené psí dny. V chladných obdobích poslední malé doby ledové v letech 1619 až 1897 se četnost výskytu tříkrálového oteplení pohybovala pouze kolem 50 procent, a to ještě nemuselo vyloženě jít o oblevu. V současném malém klimatickém optimu, kdy se vyloženě hovoří o globálním oteplování či klimatických změnách, však pravděpodobnost tříkrálového oteplení dosahuje téměř 75 procent.

Obdobím tříkrálového oteplení končí v lidové meteorologii tzv. časná zima a v dlouhodobém průměru ve dnech na konci prvé lednové dekády nastupuje vůbec nejchladnější část roku v našich zeměpisných šířkách, označovaná souhrnně jako studené psí dny. Tento název vznikl vtipným přenesením původního astronomického názvu pro nejparnější dny léta, tzv. letních psích dnů. Na počátku 17. století je již také uvádí matematik, astronom, astrolog a autor nejméně čtrnácti ročníků populárních kalendářů Šimon Partlic ze Špicberka a později rovněž i filolog a první ředitel literárních sbírek při Českém muzeu Václav Hanka. Lednové psí dny jsou v dlouhodobém průměru naším suverénně nejchladnějším klimatickým obdobím. To ovšem neznamená, že v jednotlivých konkrétních letech nemůže vyvrcholení zimy nastat i v jiném časovém úseku, například v prosinci, v únoru nebo třeba i počátkem března. Studené psí dny mají dvě části - nejprve hyginskou zimu a po přechodném oteplení ještě i zimu fabiánskou.

Pravděpodobnost hyginské zimy se pohybuje kolem 65 procent, takže pravý nefalšovaný mrazivý zimní čas se dostavuje přibližně v šesti až sedmi letech z deseti. Proto hyginskou zimu ve staročeských kalendářích zastupoval soubor příznačných chladných pranostik: "O svatém Erhartu (8. 1.) zima zebe do nártu. Na svatého Severina (8. 1.) věší se maso do komína." Tato hospodářská pranostika časově dobře koresponduje s vlnou zimních zabíjaček. Podle staročeského selského způsobu se uzené maso připravovalo z nasoleného a ledkem potřeného masa, naloženého do džberu. K uzení se pak mohlo přistoupit až u masa, které bylo po jistou dobu naloženo, tedy zpravidla po třech až čtyřech nedělích. Další výroky pak spadají do období hyginské zimy: "O svaté Baziliši (9. 1.) zima všude čiší. Na svatého Hygina (11. 1.) pravá zima začíná. Svatý Hygin s ledem přibyl. Na svatého Arkádyja (12. 1.) zima teprv začíná."

Původní římský kalendář začínal v březnu, neboť Římané dlouho vystačili pouze s deseti měsíci. Teprve roku 154 před naším letopočtem byl jejich počet upraven na 12 s různým počtem dní, přičemž se počátek roku z března přesunul na leden. Římané pak svůj nový první měsíc symbolicky pojmenovali januarius na počest boha počátku dne a všeho dění Januse. Poznatek o nástupu chladných a velmi tuhých lednových mrazů obsahují i mnohé národní názvy prvního měsíce roku. Stačí si připomenout český název leden, polský styczen, běloruský studzeň, slovinský zimec, staroukrajinský ljutij, starogermánský Snowmoon, ale především i početné lidové pranostiky, z nichž čiší mráz, led a všeobecně chladné povětří: "Leden je počátkem roku, ale vrcholem zimy. Lednová zima je i na peci znát. V lednu slunce svítí na mráz. V lednu-li slunce svítí, neohřeje." Lidé se odjakživa třeskutých zim báli, ale zároveň též věděli, že pro přírodu a následnou úrodu jsou zase přínosné: "Je-li leden nejostřejší, bude pak rok nejplodnější."

PAVEL KOVÁŘ