Lékařská věda je dnes již tak vyspělá, že je v některých případech schopna vrátit zrak i lidem od narození slepým. Takovým, u kterých je slepota zaviněna vadou, již lze chirurgickým zákrokem odstranit. Jaké jsou první dojmy, první zrakové zážitky člověka, který byl od narození slepý a žil mnoho let bez světla, utvořil si ve svých tmách vlastní názor na svět kolem sebe a pak náhle prohlédl?
Lékaři, kteří byli přítomni prvním pohledům uzdravených slepců na svět, přišli k zajímavým poznatkům. Tak třeba devítiletému chlapci, který byl od narození nevidomý, se po sejmutí obvazu z uzdravených očí stáhla tvář v bolestnou grimasu. Prudce vztyčil ruce kupředu, jako by se chtěl proti něčemu bránit. Viděl, ale bylo mu v prvních hodinách hůře, než když byl slepý. Nechápal, nevěděl, co vidí. Bál se světla a předměty kolem se mu zdály docela jiné, než jak si na ně zvykl. Zdály se mu neobyčejné, ba strašné. Když mu lékař ukázal nějaký předmět a tázal se, co je to, hoch odpovídal: ,,Nevím!“ Rozeznával věci teprve tehdy, když zavřel oči a dotýkal se jich. Trvalo dlouho, než si na nový svět zvykl, zvláště lidé se mu zdáli velmi podivní. Vše mu připadalo zmatené, příliš komplikované.
Na příkladu tohoto chlapce a dalších lidí, kterým byl lékařským zákrokem vrácen dar zraku, bylo možno dobře zjistit, že nevidí každý, kdo má zrak. Tak jako mluvit a chodit musí se člověk i učit vidět. První znalosti, které musí někdejší slepec získat, jsou znalosti barev. Trvá dost dlouho, než se je naučí rozeznávat. Učí se je rovněž pojmenovat a delší dobu je zaměňuje - například o žluté řekne, že je červená a podobně. Však malé dítě také dlouho barvy nerozeznává. Ještě těžší je naučit prohlédnuvšího člověka rozlišovat různé druhy světel. Například měsíční od elektrického atd. Zdraví lidé nemohou nikdy dostatečně pochopit duševní život nevidomého. Trvá mu dlouho, než se přizpůsobí životu normálních lidí. Nevidomý zná všechno kolem sebe jen podle hmatu, sluchu a čichu. Tak proniká do poznávání věcí, ale jen k určité hranici. Například chodí podle hmatu místností, ale nedovede si představit rozměry a tvar domu zvenčí. I když je mu podán model domu k ohmatání, těžko to pochopí, nemůže-li ohmatat opravdový dům celý. Také pojem prostoru je pro něho čímsi těžko pochopitelným. Nedovede si, ani kdyby mu o tom bylo sebevýstižnějšími slovy vypravováno, představit oblohu, mraky, obzor, hvězdy, slunce, duhu... V jeho „omezeném“ světě pracuje fantazie, ale jeho představy se zdaleka nepřiblíží k tomu, co vidí zdravý člověk. Jistá dívka, která prohlédla teprve v osmnácti letech, vypravovala: „Pokud jsem byla slepá, představovala jsem si lidi a zvířata jako neobyčejně krásné tvory. Když jsem prohlédla, zdáli se mně strašní. Kladla jsem si otázku, zda to jsou opravdu lidé. Změny výrazu lidských tváří, úsměv, pohybování ústy při řeči, mžikání očí, vraštění čela - to vše ve mně vzbuzovalo strach.“
Zření věcí, které dosud nikdy neviděl, činí vyléčeného slepce právě tak plachým, jako nahmatání jinak známých věcí za tmy činí plachým člověka vidícího. Neviděny, jen hmatem zjišťovány, jsou zcela známé věci normálnímu člověku ve tmě neznámé a v úleku je často odhazuje. Pro bývalého slepce je zvláště těžké naučit se rozeznávat vzdálenost a reliéf. Ještě po delší době od okamžiku prozření, třeba po celých týdnech, se uhodí o dveře, které má otevřít, protože se mu zdají vzdálenější, než jsou ve skutečnosti. Prohlédnuvší nevidomí nerozeznávají zpočátku kouli od krychle, pokud je neohmatají. Prohlédnutí slepce je jako přestěhování na zcela nový, neznámý svět. A tak, jako se musí člověk v cizí zemi učit nejprve řeč nové země, aby se v ní mohl bezpečně pohybovat a mezi ostatními lidmi se uplatnit, tak se učí on ve svém novém světě vidět!
(kýr)