V Podskalí se vždy žilo prostě a spokojeně. Na „hlavní“ ulici před bývalou radnicí se od jara do zimy pralo před domy a při velkém jarním úklidu či bílení se veškerý nábytek a domácí zařízení vystěhovalo před dům. Za teplých večerů se pod okny držívaly černé hodinky, při kterých se besedovalo o všem možném, tedy i o věcech nadpřirozených. Nejčastěji se vzpo mínalo na vodníka z „bezedné“ tůně pod vyšehradskou skálou, kde žádné ráhno nedosáhlo dna. Dále na čerta, který prohrál sázku s vyšehradským proboštem. Šlo o to, že čert nedonese z Říma kamenný sloup dříve, než budou dočteny pašije. Ten sloup tehdy každý znal, ležel v kusech rozbitý podél chrámové zdi na hřbitově, jak prý jím čert vztekle mrštil o zem. Vzpomínalo se i na Horymírova koně Šemíka, který se neohroženě a oddaně vrhl se svým jezdcem z vyšehradské skály do vltavských proudů, aby pak skonal u Neumětel a nezapomínalo se ani na Libušino proroctví o velkém městě, jehož sláva hvězd se dotýkati bude.

Libuše vůbec jako by byla patronkou Vyšehradu a Podskalí. Zříceninka z knížecích dob, pravděpodobně nějaký hospodářský přístavek původního paláce, byla nazvána Libušinou lázní. V tůni pod ní prý vodník hlídal zlatou Libušinu kolébku Přemyslovců. Jiná Libušina lázeň byla ukazována u nedaleké michelské usedlosti Jezerka. Byla to nevelká tůňka zastíněná starými košatými stromy. Strašidelná byla pověst z dob napoleonských válek, ve které syn vršovického učitele Plačka viděl jednoho adventního rána uhánět v mlžné temnotě po královské louce u potoka bezhlavého jezdce na černém koni, provázeného smečkou divoce štěkajících a smutně vyjících loveckých psů.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století bylo v Praze velmi populární podskalské strašidlo. Nebylo zlomyslné, nešířilo strach a hrůzu, ani neděsilo děti jako jiná strašidla. Zachovávalo si poctivě podskalský ráz a jeho projevy byly čistě akustické. Na rozdíl od zlomyslných strašidel nevzdychalo, nehekalo, ani neřinčelo řetězy, ale projevovalo se líbeznou hudbou - tu zvuky houslí, flétny či nejrůznějších strunných i dechových nástrojů. To se dělo nejčastěji za vlahých jarních a letních podvečerů, především prý v době svatojánské a červnové. Strašidlo bylo fixováno na starý patricijský patrový dům dřevařské rodiny Procházkovy, který stával při ohradě bokem šikmo k řece. Dům byl pak koncem devadesátých let zbourán a s ním zmizelo i hodné muzikální strašidlo, ale díky tomuto okultnímu fenoménu se v Praze ještě po letech ozývala písnička: „To podskalské strašidlo, ve dne v noci strašilo…“

Daleko horší, avšak daleko méně pověstné, bylo strašidlo, které se prý v šedesátých letech devatenáctého století projevovalo v bývalé barokní „podskalské radnici“. Zde bývali často jeho obyvatelé buzeni tři hodiny po půlnoci, hlučným rachotem nad hlavou, který zněl zřetelně jako valení ohromného sudu. Tento se valil ode zdi ke zdi, přičemž projev trval prý nepřetržitě čtvrt hodiny i déle. To se obyčejně stávalo za krásných klidných nocích, kdy jasně svítil měsíční úplněk.

Kousek dál po proudu se tradovalo svatovojtěšské strašidlo, které mělo hodně pověrečný ráz. Tehdy zde mezi dětmi zle řádila spála, záškrt a spalničky a vždy před objevením se nové epidemie byla v první lavici kostela spatřena černě oděná klečící paní v závojích. Dítě, které jí spatřilo, pak této epidemii podlehlo, a kdo by se byl odvážil odhalit její závoj a pohlédnout jí do tváře, živ by byl domů nedošel. Staly se prý kdysi takové případy. Roku 1883 prý utekla učiteli Diviškovi celá první třída v neděli z kostela, poněvadž do oné lavice náhodou usedla smutečně oděná paní. Na Františku si zase lidé vyprávěli, že tam v místech, kde mezi ghetem a řekou stávala kdysi katovna, straší duch kata Mydláře a v okolí svatoanenského kláštera prý vídali osvětlená okna starých zrušených a znesvěcených chrámů. O půlnoci po svátku Všech svatých chodívaly prý z jednoho kostela do druhého průvody duchů jeptišek zemřelých za morových epidemií v letech 1680 a 1773. Inu, každá doba má své. Nám dnes v hlavách straší například mexická prasečí chřipka…
Petr Kalač