Čtenářka Karolína B. se zeptala: „Zajímám se o astrální cestování. Má někdo osobní prožitky,  může popsat své pocity? Lze tak cestovat třeba i za konkrétními osobami?“

Jisté zkušenosti má Jarmila Dušková, která

pracuje především jako kartářka a médium. Podle ní není astrální cestování nic nadpozemského, není to schopnost daná jen několika málo vyvoleným. A je prý celkem bezpečné, nikdy se nedostanete dál, než na co jste připraveni.

Pokud to někdo chce zkusit, jak by měl postupovat?

„Zvolna a pomalu. Vhodný čas na podobné experimenty je před usnutím v nočních hodinách. Člověk si lehne, uvolní se, musí být v rovnováze, v celkové pohodě. Je dobré vědět předem, kam se chci podívat, do jakých míst. Jestli například hodlám podniknout cestu do minulého života, nebo na druhý břeh za svými blízkými - zemřelými, případně zda chci navštívit jiné kouty země.“

Jaké pocity při tom člověk má?

„Před oddělením duše od těla cítím brnění, vibrace, dochází ke zpomalení tepu a dechu. Než dojde k opuštění těla, cítím, jako by energie spirálovitě vystupovala z mé hrudi. Následně se dostaví pocit uvolnění, odpoutání se.“

Kam jste mířila při své první astrální cestě?

„Při prvním pokusu jsem putovala za svou příbuznou, která již nežila. A nebudu lhát, měla jsem strach. Pohybovala jsem se nad svým hmotným tělem jen několik minut a pak rychle vklouzla zpět.“

A co vaše další cesty?

„Při druhém pokusu jsem se dostala již dál, za sebe, za své tělo, viděla jsem něco jako bílou až stříbrnou nit nebo lano, které mě spojovalo s tělem a zároveň chránilo. Letěla jsem velkou rychlostí, až jsem se dostala k jakémusi světelnému tunelu či kuželu. Měl obrovskou sílu, úplně mě vcucl. Proletěla jsem tunelem, měl béžovobílou barvu. Uvnitř jsem nabrala ještě větší rychlost. Tělo jsem ale nadále vnímala, i pocity, ačkoli jsem viděla jen své ruce. Po nějaké chvilce jsem mířila z tunelu k osobě, kterou jsem hledala na druhém břehu. Přilétala jsem jakoby shora, kolem mě byla bílá mlha, takový opar. V tu chvíli mě zpět do těla vrátil strach a údiv. Spatřila jsem totiž svoji babičku, která když slyšela moje slova: ‚Ahoj babi,‘ zvedla hlavu a usmála se na mě. V té chvíli se mě zmocnila úzkost a zároveň radost.

Při další návštěvě jsem dorazila blíž, komunikace se odehrávala telepaticky. Prostředí, které jsem měla možnost vidět, bylo krásné, barvy byly syté a světlo kolem jiné než zde na Zemi. Je o hodně jasnější a působí teple. Jiný můj výlet byl za dcerou známé, která zemřela před třemi roky. Zavedlo mě to na místo, kde jsem spatřila kousek moře, nad mořem skaliska a terasovitá místa. Dívka, říkejme jí Martina, seděla osamocena na kraji útesu nad mořem. Když jsem se dostala do její blízkosti, zavolala jsem na ni: ‚Ahoj, vidíš mě?‘ Otočila se a usmála se. Poté jsme se k sobě přiblížily a povídaly si. Cítila jsem, že bych se už ráda vrátila, ale Martina mě náhle zastavila: ‚Počkej, ukážu ti, s kým tu jsem.‘ Přivedla za ruku malou holčičku v bílých šatech. Vlasy měla blonďaté, bylo jí kolem šesti let. Obě se se mnou rozloučily a já se bezpečně vrátila do svého těla. Vše jsem další den vyprávěla matce Martiny. Popsala jsem jí i tu holčičku, kterou mi přivedla ukázat. Známá si vzpomněla, že jejímu strýci před lety zemřela dcera na leukémii a našla její fotografii. Holčička vypadala naprosto stejně, jak jsem ji popsala.“

(zem)

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.