V Kosmově kronice narazíme na sedm jmen, která jako by byla součástí nějaké šifry. A přesto jsou to údajně jména prvních sedmi Přemyslovců, pokračovatelů panovnické dynastie Přemysla Oráče. Jenže, jak už to tak v životě bývá, čím větší a schopnější je otec, tím

menší a nicotnější pak zpravidla bývají jeho potomci a následníci.

Ani v případě dávných časů tomu nebylo jinak. Jen se podívejte, co píše Kosmas ve své Kronice české:

„Přemysl naplniv už dny, kdy ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. (Ceres byla římskou bohyní úrody a manžel její dcery Proserpiny, tedy její zeť Plútos, byl bohem bohatství i podsvětí. Kosmas ve shodě s původní antickou tradicí chápal podsvětí jako říši mrtvých – pozn. aut.) Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky…“

Jde o dynastickou legendu?

Žili Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít doopravdy? Ještě dějepisci období romantismu na počátku 19. století vůbec nepochybovali o tom, že jde o skutečné historické osobnosti. František Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě uvádí: „Přemyslovo panování v Čechách klade se od dějezpytců se vší pravděpodobností do první čtvrti VIII. století čili do věku Pipina Heristalského i syna jeho Karla Martella; kdy ale panovati počal, dlouho-li živ byl i kdy a kterak život svůj skonal, udati nelze. A ještě méně ví se o životu a skutcích potomků a nástupců jeho na trůnu českém. O nich nedá se s důkladem naprosto nic vypravovati než pouhá toliko řada jmen panovníků, kteří vládli nad Čechami po Přemyslovi až do polovice IX. století. První zajisté po něm panoval Nezamysl, potom Mnáta, Vojen, Vnislav, Křesomysl a Neklan, konečně Hostivít, otec Bořivoje, prvního křesťanského knížete…“

Brzy však převážily kritické názory, podle nichž se jedná o stejně vybájené postavy jako praotec Čech či kněžna Libuše. Už proto se někteří historici klonili k názoru, že oněch sedm jmen vlastně představuje jakousi přemyslovskou dynastickou legendu. Jako důkaz pro svoje tvrzení zpravidla uváděli, že těch sedmero bájných vojvodů bylo přibližně ve stejné době, kdy Kosmas sepisoval Kroniku českou (její první část vznikla v letech 1119 až 1122), také vyobrazeno na stěnách rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, původně hradní kapli zasvěcené Panně Marii.

Kdo je vyobrazen na stěnách rotundy?

Jména sedmi knížat v takovém případě snad dokonce tvořila součást jakéhosi nastolovacího obřadu či rituálu. Archeolog Jan Filip v této souvislosti připomíná nastolovací ceremoniál skotských králů, kteří bývali podle staré keltské tradice přivedeni ke kamennému stolci předchozích vladařů, kde jim byl v galštině přečten celý jejich rodokmen. Že by to u přemyslovských knížat fungovalo podobně? Hypotéza je to zajímavá, jenže bychom potřebovali ještě nějaký jiný doklad o Nezamyslovi a jeho šesti následovnících. Třeba právě na stěnách znojemské rotundy.

Dlouho se mělo za to, že ona sedmička bájných vojvodů zde skutečně vyobrazena je. Jenže historička umění Anežka Merhautová vzala této iluzi vítr z plachet. K nelibosti mnohých badatelů doložila vypodobnění českých knížat až počínaje Bořivojem. Přemyslovskou legendu pak na zdech rotundy zastupuje pouze známá scéna povolání Přemysla Oráče od pluhu. Ale ten, kdo zná vnitřek znojemské románské kaple sv. Kateřiny, jistě namítne: Jak je ale možné, že je tam těch vyobrazených knížat tolik? Když nemůžeme počítat s Nezamyslem, Mnatou a ostatními, kdo je nahradil? Podle doktorky Merhautové jsou na stěnách rotundy vyobrazena nejenom česká knížata, ale také moravská údělná knížata. Vždyť jsme přece ve Znojmě, na sídelním hradě moravských Přemyslovců!

Letopisy o nich mlčí

Zkusme se raději podívat, zda o sedmičce českých vladařů něco nevědí dobové kroniky a letopisy. Jednu z prvních zpráv, které by nás v této souvislosti mohly zajímat, přinášejí Fuldské anály sepsané neznámými mnichy v klášterní škole ve Fuldě a obsahující dějiny východofranské říše v 9. století. K roku 845 se v nich uvádí, že král Ludvík Němec přijal v bavorském Řezně 14 českých knížat a nechal je pokřtít. Anonymní letopisec uvedl sice jejich počet, ale ani jedno jméno.

Další zmínka se váže k roku 857, kdy Frankové vpadli do Čech, kde dobyli město knížete Vistracha (v latinském originále análů stojí doslovně „civitas Wiztrachi“), jehož syn Slavitah utekl na Moravu ke zdejšímu knížeti Rostislavovi. Archeolog Rudolf Turek ztotožnil Vistrachovo město s Vitorazí, nynější Weitrou, nacházející se v Rakousku jižně od Nových Hradů. S touto lokalizací už dnes archeologové nesouhlasí. Spíše se přiklánějí k názoru, že „civitas Wiztrachi“ bylo v severních Čechách a zřejmě se jednalo o hradiště Zabrušany u Teplic.

Konečně v roce 872 podle Fuldských análů porazilo franské vojsko vedené biskupem Liutbertem kdesi v Čechách poblíž Vltavy pět slovanských knížat – Svatoslava, Vitislava, Herimana, Spytimíra a Mojslava. K těmto pěti jménům, z nichž Heriman je nepochybně germánského původu, pak dodatečně kdosi připsal šesté – Gorivej. Odborníci se domnívají, že nepochybně jde o nejstarší zmínku o prvním historicky známém Přemyslovci Bořivoji. Na Bořivoje jsme tedy šťastně narazili, ale po jeho předchůdcích - Nezamyslem počínaje a Hostivítem konče - ani vidu ani slechu. Ale kdo ví, třeba se jednou nějaké důkazy o jejich existenci najdou…

Jan Bauer

Foto: Pixabay