Starověké lékařství východních civilizací vycházelo, jak jinak, z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. kněžské lékařství, které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v mnoha zemích považovány za trest bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. Lékařství se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemocí.

Tisíce let staré spisy
Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním vzniku nemocí. Za jejich příčinu považovali lékaři porušení hygienických pravidel. Tento názor vycházel z představy, že nemoc do těla vniká ústy. Již kolem roku 2500 př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (například kořen žen-šenu byl doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (akupunktura, akupresura). Na dvoře císaře vždy působili dvorní lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo i devět let.

Propracovaný čínský systém
Staří Číňané používali k léčbě mnoho druhů bylin a také třeba horké kameny, baňky apod. Více než tisíc let staré nápisy na želvích krunýřích vypovídají o využívání jednoduchých bylinných preparátů. Postupem času, v období dynastie Zhou (1100 – 256), se čínská medicína vyvinula do propracovaného systému, který byl ovlivněn konfucianismem a taoismem. Takto se do tradiční čínské medicíny dostal systém jin a jang nebo teorie pěti prvků. V této době vznikl i systém diagnózy jazyka, pulsu a dalších metod pozorování částí těla.
(luv)