Vzkazy z velké dálky

Když nám náhle a nečekaně zemřel otec, vracely jsme se se sestrou z nemocnice a přihodilo se nám něco hodně zvláštního. Abych pravdu řekla, vlastně jsme si nikdy moc nerozuměly, byl mezi námi osmiletý věkový rozd íl a i v nemocnici jsme otce navštěvovaly střídavě. Vždy se ale ptal po jedné nebo druhé, z čehož jsem usoudila, že by nás rád viděl pohromadě. Na společné návštěvě jsme se ihned domluvily, ale přišly jsme pozdě, otec deset minut před naším příchodem skonal. Bylo to pro nás těžké, ale zařídily jsem vše potřebné a odešly do domu rodičů, ve kterém bydlela i sestra.

Uplynuly asi dvě hodiny od otcovy smrti, když jsme vstoupily do domu a v předsíni zůstaly ohromeně stát. Ze zakrouceného věšáčku padal otcův kabát tak, že nespadl kolmo dolů, ale pomalu se pokládal tak, že nám překřížil cestu. Když jsme se po chvíli vzpamatovaly, sestra zvedla kabát, pověsila ho. S divnými pocity jsme překročily to místo. Snad tak otec projevil uspokojení nad tím, že nás vidí spolu. Náš vztah se sestrou se začal měnit, zlepšovat. Pro mne to ale byl jen začátek napojení na otcovu duši. Vzápětí nato - v lednu 1986 odjížděla sestra se švagrem mimo domov a já měla za úkol týden pečovat o maminku, která byla v té době upoutána na lůžko. Znamenalo to mimo jiné udržovat i oheň v kotli ústředního topení, který byl umístěn ve sklepě. Dříve to byla tatínkova práce, po jeho smrti se jí ujal švagr. Mně byla ale tato činnost cizí, zápasila jsem s tou prací, jak to šlo. Hned na začátku mi vypadl rošt a já byla bezradná. Pomyslela jsem si, že kdyby tu tatínek byl, určitě by mi poradil, co s tím zablokovaným roštem dělat. Po chvíli jsem měla pocit, že je otec ve sklepě se mnou. Tušila jsem jeho přítomnost nejprve v rohu, posléze za sebou, těsně vedle levého ramene. Slyšela jsem jeho hlas, jak mě plísní za mou nemotornost a radí, co udělat dál, čeho se vyvarovat. Díky neobvyklé „nápovědě“ jsem vše v krátkém čase zvládla.

Další dny jsem veškeré práce s kotlem prováděla podle otcových rad a pokynů. Žádné další problémy se neobjevily a maminka si libovala, jak je v pokoji příjemně. Ani tímto zážitkem ale vše neskončilo. V té době jsme měli s manželem chalupu na Vysočině, blízko hradu Svojanov. Dokud otec žil, rád tam s námi jezdíval. Byl dobrým zahrádkářem, kdežto já byla v tomto oboru úplným diletantem. Učil mě rýt, sázet brambory, jahody, zeleninu, vysazovat keře a podobně. Když odešel na onen svět, nebyl nikdo, kdo by mi s prací na zahradě poradil. Když jsem kolikrát nevěděla jak dál, často jsem večer po ulehnutí myslela na to, co by mi poradil tatínek. A ráno jsem pak znala a uměla to, co pro mne bylo dosud neznámé. Bez dalšího zvažování jsem se řídila hlasem, který mi dával sice strohé, nicméně jasné a zřetelné pokyny. Po nějaké době vypadala naše zahrada tak, že si sousedé a další vesničané začali šeptat, že mám nějakou odbornou školu zahradnictví! Od těch dob, když něco nevím, ptám se na to při večerním rozjímání nejen tatínka, ale i těch dalších, kteří sice již nejsou mezi námi, avšak mohli by nám ze své dimenze, ve níž se právě nacházejí, poskytnout cennou radu. A věřte, poskytnou. Dříve nebo později odpověď vždy přijde.
Věra K., Brno

Klavír

V práci jeden známý nabízel, že prodá klavír. Nikdo nejevil zájem, ale já ani nedýchala, jak jsem se bála, že se někdo přihlásí. Cena se mi zdála přijatelná - jen 15 000 korun, i když to bylo dost peněz. Můj celoživotní sen, mít piano, byl nadosah. Doma jsem manželovi nadšeně vyprávěla o možnosti výhodné koupě. Koukal na mě jako spadlý z višně - a na co mi prý klavír bude, vždyť neumím hrát. Argumentovala jsem tím, že já sice moc hrát neumím, ale vnoučata by měla na co brnkat a třeba se v nich probudí skryté talenty. Manžel jen brblal, že je to moc peněz, kdybych prý měla našetřeno alespoň pět tisíc, že už by mi zbytek přidal. Ale takhle je to moc peněz a děti se zařizují, ž bude lépe dát peníze jim, aby je využily podle svého uvážení. V duchu jsem si jen vzdychla, naděje se rozplývaly. Raději jsem se sebrala a šla zaplatit nájem a vybrat nějaké peníze na provoz domácnosti z konta. Úřednice se mě zeptala, kolik budu vybírat. Jako ve snách jsem vzdychla: „Pět tisíc“. Úřednice si to zapsala, vzala hrst pětistovek a začala částku odpočítávat. Mlčky jsem ji pozorovala a v duchu jí povídám: „Holka, přidej mi pět tisíc a já budu mít klavír.“ Úřednice vzala peníze a já najednou měla pocit, že nejsou pro mě. Hromádka byla nějak veliká. Dala je do strojku, udělalo to jen „frrr“ a pak mi ty peníze přece jen podala a prý: „Přepočítejte si to.“ Nevěřícně jsem počítala a potom se zeptala úřednice, kolik že jsem podepsala na výběrním lístku. Beze slova a pozornosti mi podala lístek na 5000 korun, jenže já v ruce držela 10 000! Pomyslela jsem si, že snad ovládám telepatii, že mi fakt přidala peníze na klavír, vzápětí jsem si ale vzdychla: „Nebesa, co mi to děláte, to si přece nemohu nechat. Samotnou mě překvapilo, jak moc se mi nechtělo ty peníze vracet, ale přece jen jsem vyrušila úřednici, dávno zabranou do jiné práce. Musela jsem se smát jejímu údivu a zmatku.

Duše duši přeje, ale rozum musí ctít jiné zákony. Doma jsem vyprávěla, co se mi stalo a manžel se lekl, jestli jsem si peníze nenechala. Rozesmálo mě, jak málo mě zná. Viditelně se mu ulevilo. Vesele jsem mu řekla, že za to bych si ten klavír určitě zasloužila. On na to odvětil, že přece věřím na zázraky, tak ať si přeji, aby mi ten klavír někdo daroval, že on nic kupovat nebude. Byla jsem v dobrém rozmaru, a tak jsem sehrála malé domácí divadlo. Manželovi jsem řekla, že má pravdu, že jsem vlastně věřící a do nebe jsem ještě nikdy žádnou žádost neposlala. Tak ať se dívá, aby to později nezapřel. Složila jsem hezky nábožně ruce, oči zvedla k nebi a povídám: „Nebesa, všichni jste tam nahoře viděli, jak jsem byla hodná a vrátila těch pět tisíc. Tak si to tam zařiďte, jak chcete, ale já chci klavír.“ V tu chvíli jsem se trochu zalekla, jestli nejsem moc troufalá, má žádost že nebyla zrovna uctivá. Ale ať, snad mají tam nahoře smysl pro humor. Brzy se začaly dít věci! Syn zavolal manželovi, že mu v práci hoří termíny, a tak šel manžel pomáhat při opravě domu. Majitel nábytek už prodal, v bytě zůstal jen klavír. Majitel předváděl synovi i manželovi, jak krásný zvuk má, prý má velkou cenu, je to starožitnost. Chtěl ho prodat za 30 000 korun. Manžel mu řekl, že toužím po klavíru, ale stejně neumím hrát. Po nějaké době přišli zájemci o koupi klavíru, ale odešli bez něj. Klavír tam stál dál. Pak jednou přišel majitel do dveří a ptá se: „Je tu ten pán, co chtěl pro manželku ten klavír?“ Manžel se mračil: „Je, ale klavír nechce.“ Majitel k němu přistoupil a povídá: „Dejte mi dva tisíce, ať to není úplně zadarmo, a máte pro manželku dárek k Vánocům.“ A tak tři týdny před Vánoci jsem se vracela z nákupu a uviděla před panelákem stát auto a vedle něj vyložené piano. Pomyslela jsem si, že zase někdo bude šťastný. Pak se mezi stěhováky objevil manžel. Usmál se na mě a prý ať si jdu udělat nahoru místo pro ten svůj klimpr. Děkovala jsem nebesům za vyřízení své žádosti.
Anna W., Javorník

 

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2506797
DnesDnes636
VčeraVčera630
Tento týdenTento týden636
Tento měsícTento měsíc18143

Partnerské weby

apartman banner