Ďáblové a démoni dnes bývají obvykle směšováni dohromady, jako by byli totožní. Avšak nebývalo tomu tak vždy, neboť se od sebe zcela oprávněně odlišovali. Klasičtí pohané měli démony za jakési duchy, tedy bytosti mezi bohy a lidmi. Představovali něco podobného jako andělé a světci v novodobém pojetí, totiž v postavení mocí vyšší než oni sami a lidmi nižšími než oni. Tak třeba Horner užíval pojm

enování démon bez rozdílu pro všechny bytosti nadřazené člověku. Platón zase praví, že toto jméno je odvozeno od slova daimon, což značí vědoucího, neboť démoni byli nadáni vyšší inteligencí než lidský rod. Přídavné jméno daimoniakos pak znamená "božsky ovlivněný", neboť takovéto označení se vskutku užívalo i pro některé bohy.

 

Také se věřilo, že každému jedinci se při narození dostane vlastního démona, který ho pak vede životem, střeží ho, řídí a zaznamenává veškeré skutky. U Hésioda jsou pak popisováni jako duše lidí, které žily ve zlatém a stříbrném věku, přičemž byly roztříděny do různých řádů. Působily rovněž vlivem dobrým i zlým, přičemž se v žádném případě nejednalo o nepřátele bohů, ale o vykonavatele jejich usnesení.

Démoni zřetelně pocházejí z východního zdroje. Indický Brahma měl mít k dispozici velký houfec podřízených duchů stejně jako perský dobrý princip duch Ahura Marda a zlý princip duch Angra Mainju. Uctíváni však byli jen oni, nikoli jejich podřízení pacholci. Obdobně tak i dobří a zlí géniové římského bájesloví patřili ke služebníkům bohů. Ale jak plynul čas, pojmenování i celkové pojetí začalo postupně znamenat spíše zlé mocnosti, takže démon se ztotožnil s ďáblem a dobré mocnosti získaly jiná pojmenování.

V perské či íránské mytologii dobro a zlo chápali jako osobnostní moci, kde se jednalo o dvojakost dvou velkých duchů - Pána moudrosti a Pána zhouby. Mocní démoni Východu, kteří se v lidské obraznosti stali ďábli, vládli lidským osudům do té míry, že lidé místo toho, aby se jich snažili zbavit, jim ještě přinášeli smírné oběti. Tím, že byli ďáblové uchlácholeni, třeba i na úkor božstva, vznikaly rovněž sekty uctívačů ďábla, a to hojně po celém Východě. Silně se rozšířilo např. v Barmě, na Srí Lance, v Indii, v Íránu, Turecku a zejména v Čině, kde se dokonce i jedna z tamních provincií nazývala "Ďábelsko".

Židovští ďáblové se zase prosazovali postupně. Raná hebrejská teologie neuznávala žádnou velkou mocnost mimo vůli boží. Jehova představoval nejvyšší a jediný zdroj všeho dobra i zla. Jejich pojetí ďábla jako padlého anděla vzešlo z jejich delšího styku s Peršany během zajetí. Staří Židé ovšem věřili, že ďáblové se chovají jako lidé - jedí, pijí, hádají se i sahají k násilí. A právě tak se třeba i žení a rozvádějí. Dokládá to zřejmě i nápis na jedné z hliněných nádob vyrobené na severu tehdejší Mezopotámie a nalezené v rozvalinách Babylónu. Pochází z doby přibližně kolem přelomu třetího a druhého století před naším letopočtem.

Křesťanské pojetí ďábla, tak usilovně zlovolného a našeptávajícího pokušitele, je ještě daleko širší. Ďábel tu představuje nadčasovou mocnost setrvale zaměřenou proti dobru, které vlastně musí neustále dokazovat nesmírnou nadřazenost boží. Po celé trvání křesťanské éry se představa ďábla téměř neměnila. Jen se projevovala někde výrazněji nebo slaběji. Ve středověku patřila víra v ďábla k velmi silným. Zajímala plošně všechny a svého vrcholu dosáhla ve 14.století. Pak během 16. a 17. století zvolna slábla a zejména od počátku 18.století začala ještě více mizet, takže se do dnešních časů stala téměř zanedbatelnou veličinou.
(kov)
 

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2454019
DnesDnes53
VčeraVčera662
Tento týdenTento týden1926
Tento měsícTento měsíc4965

Partnerské weby

apartman banner